1 hour payday loans

Pogonocherus ovatus - listopad

Jeseník

"Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a nebo možná ještě dál ... leží město Jeseník. Kousek nad mlhou se pak nachází chata Čertovy kameny."

Jeseník

"Ve vodě něco žbluňkne, v rákosí kuňkne a vynoří se Michal. Je to broučkař neposeda ... zvědavý jako opička."

Stejně jako každým rokem vyjíždím na pracovní pobyt do Jeseníků. Cílem je útulná chata Čertovy kameny ležící uprostřed lesů nad městem Jeseník. Pravidelně sem jezdím vždy v zimě před vánoci a také velmi brzy na jaře. Stejně jako u většiny pracovních cest se tady pokaždé setkávám s chronickým nedostatkem času na svůj koníček. Zároveň se v mém nitru odehrává schizofrenní boj. Pracovat v nádherné přírodě a mít veškeré její bohatství na dosah je moc velké pokušení. Většinou neodolám. S fotoaparátem v ruce vyrážím vždy alespoň na chvíli obdivovat okolní rozlehlé lesy. A skutečně je na co se dívat a co prozkoumávat. V okolí svého bydliště je pro mne jehličnatý les vzácností, nepočítám-li monotónní borovicové lesy v okolí Bzence. Zdejší příroda je tak něčím novým a místní velmi zvlněný terén je zejména příjemnou změnou. Při absolvování někdy až dvacetikilometrových výběhů se sportovními třídami po okolí se mi mnohdy chce zastavit. A to ne z důvodů fyzického vyčerpání, ale zejména z neodolatelné touhy hnané broučkařským pudem, že zrovna tady to vypadá zajímavě. Menší procházkou v době volna si pak udělám radost, která mi vždy na pár dní vydrží. Letos mi mé nadšení ztrpčovalo zranění, které jsem si svou nepozorností přivodil, nechybělo mnoho a byl jsem bez prstu. Takhle jsem přišel jen o jeho malou část. Potupnější bylo to, že se mi to nestalo se sekerkou v terénu, ale v kuchyni. Jak trapné. Smířen s tímhle potupným zraněním jsem byl nucen řešit o dost důležitější problém. Sešitý a obvázaný prst se mi jaksi nevlezl do žádné rukavice. Což je v zimě na horách dosti zásadní věc. Po zdlouhavém průzkumu obchodů zjišťuji, že ani do obřích rozměrů palčáků se má handicapovaná ruka nedá. Zachraňuje mě až tchýně, která odněkud ze zahrady přináší ručně pletenou rukavici obřích rozměrů, připomínající něco mezi minispacákem a svetrem. Na její původ se raději ptát nemám. Dokonce má vkusný zimní vzor. Ruka do ní vklouzne bez problémů a myslím, že tam je další místo. Asi tak na jednu až dvanáct dalších zmrzačených končetin.

Čertovy kameny

Zlatý Chlum Čertovy kameny

Vyhlídka na Čertových kamenech patří k vyhledávaným turistickým cílům, stejně jako osamocená rozhledna Zlatý Chlum.

Megodontus violaceus Linnaeus, 1758 Megodontus violaceus Linnaeus, 1758

Megodontus violaceus Linnaeus, 1758

Takhle dokonale vybaven se ocitám opět na známém místě. Cesta byla hodně divoká a i přes to, že meteorologové hlásí týden dopředu husté sněžení a námrazy, silničáře po jízdě přes půl republiky nepotkáváme. Za to potkáváme spoustu řidičů parkujících v příkopě v roztodivných polohách. Přes Červenohorské sedlo se dostáváme jen stěží a doufáme, že alespoň tady nějaký ten posypový vůz potkáme. Opět marně. Naštěstí za sedlem je situace o něco lepší a silnice jsou zde suché. Vysvitne nakonec i sluníčko. Tady kupodivu posypové vozy potkáváme. Za několik okamžiků už zabydleni vychutnáváme pobyt v odlehlé přírodě. Okolní lesy znám celkem dokonale, ale vždy je na co se koukat. Zimující střevlíci mě vždy zahřejí u entomologického srdíčka a vidět i nevzácného střevlíka Chrysocarabus auronitens Fabricius, 1792 je v zimě velkým zážitkem. Zvláště pak když narazím na výjimečně zbarvenou formu do zelena či červena. Nedaleko chaty se také nachází několik pramenišť malých horských potůčků a v jejich bezprostředním okolí jsou vhodné biotopy pro střevlíka Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787.

Biotop střevlíka Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787.

Biotop střevlíka Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787.

Biotop střevlíka Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787.

Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787

Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787 Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787

Hygrocarabus variolosus Fabricius, 1787

Několik zběžných průzkumů mi jen potvrdilo domněnku, že zde tento druh není žádnou vzácností. Vždy se ale rád na tohle místo vracím. Po několika nálezech běžnějšího druhu Megodontus violaceus Linnaeus, 1758 se i letos dostavil malý úspěch v podání jednoho kousku hledaného druhu. Na další hledání nezbýval čas a chyběla potřebná motivace. Jako hlavní letošní zimní cíl jsem si určil nalezení jednoho drobného tesaříčka.

Jeseník

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.) Jedle bělokorá (Abies alba Mill.)

Zpívej se mnou Nastěnko: "Vyrostla malá jedlička tam mezi modříny ... zelená byla celičká od jara do zimy ... "

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.)

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.) - pod šupinkami kůry zimuje více druhů hmyzu.

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.)

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.) - živná dřevina pro tesaříka Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777).

Těžba dřeva v širokém okolí Jeseníku je stejně rychlá a progresivní jako ve všech lesích po celé republice. Tady také mizí stromy před zraky a tam kde býval hustý neprostupný les je dnes dlouhá mýtina s několika symbolicky osamocenými solitéry. Tentokrát tyhle mýtiny vyhledávám. Ve většině případů jsou těmi solitéry statné jedle. Jako věže se tyčí nad zpustlou vytěženou krajinou a odolávají větrným poryvům. Vždy když jsem kolem takových mýtin procházel, říkal jsem si pro sebe: "Tady musí být! Tady je to pro něj ideální." Letos jsem se rozhodl potvrdit, a nebo vyvrátit mé domněnky. Byl čas prozkoumat jak je to s výskytem jednoho z našich nejmenších tesaříků Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777) v okolí Jeseníku.

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.)

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.)

Dospělec tesaříka Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777) přečkává zimu pod šupinkami kůry ve spodní části kmene.

Tento pouhých 3 - 6 mm měřící tesařík je vzácností naší přírody. Jeho živnou dřevinou je právě jedle bělokorá (Abies alba Mill.). Porosty jedle ovšem velice rychle mizí z naší přírody. Stejně rychle tak mizí i tesařík, který je na jedli vázán svým vývojem. Tesařík Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777) se v létě zdržuje v korunách stromů. Vzhledem k výšce jedle je téměř nemožné se s tímto broukem v letní dny setkat. Je třeba tak využít jeho specifický způsob zimování. Dospělí brouci v zimě slezou z korun a jako zimoviště si vybírají spodní partie kmenů jedlí. Tam se schovávají mezi šupinky kůry a tímto způsobem přečkávají celou zimu. Brzy na jaře opouští své úkryty a pohybují se opět v korunách stromů. Krátké zimní dny jsou tak ideální příležitostí na zkoumání tohoto druhu. Není totiž potřeba podnikat dlouhé výpravy. Vše důležité se odehrává jen kolem jednoho stromu. Jakékoliv hledání tesaříků v tomto zimním nepříznivém počasí má své kouzlo. Nález i toho nejběžnějšího druhu udělá v tuto dobu velkou radost. Tesařík Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777) mezi  běžné druhy nepatří a tak mé nadšení do hledání bylo o to větší. Byl čas vyrazit na malý průzkum po okolí.

Dromius sp. Dromius sp.

Pod šupinkami nalezneme zimovat i jiné druhy hmyzu, například četné zástupce druhu Dromius sp.

Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777)

Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777) - velikost 3 - 6 mm, vývoj 2 roky.

Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777)

... drobná velikost a nenápadné zbarvení z tesaříka dělá opravdového broučího partyzána ...

Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777) Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777)

... jakmile na tesaříky zasvítilo slunce, rychle ožívali ...

Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777)

... tři kousky zimující pospolu .... milé

Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777)

Pogonocherus ovatus (Goeze, 1777) - zimující imaga pod šupinkami kůry jedle bělokoré.

Vyhlídnul jsem si mýtinu, kde zůstalo stát asi pět větších jedlí. Rozhodl jsem se je postupně prohlédnout všechny. První úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Trochu nemotorně se s jednou palčákovou rukavicí snažím dostat pod odchlípnutou šupinku kůry a všímám si, že v jedné z prasklinek je schován hledaný tesařík. Naštěstí už mám jeho "schovávací triky" obkoukané z předchozích výprav a tak si ho všimnu. Jinak by nebyl problém jej přehlédnout. Jeho drobná velikost a maskované zbarvení z něj dělá nenápadného obyvatele jedlových kmenů. Zkouším štěstí i nadále, ale objevím vždy na jednom kmeni maximálně dva nebo tři kusy. Zbývá mi už k průzkumu jen jedna jedle. Ta stojí kousek od již prohledaných stromů. Je ale mnohem statnější a vyšší. Nechávám si ji jako bonus až na konec. Palčáky sice už začínají promrzat, ale drobné úspěšné nálezy mě zahřívají a ženou k dalšímu hledání. Chci zjistit, jestli preferují více návětrnou stranu či stranu odvrácenou od větru. Také mne zajímá, kam až k zemi se při hledání zimoviště dostávají. Po letmém nahlédnutí pod šupinky poslední jedle je hned jasné, že tady si tesaříci strom z nějakého důvodu oblíbili. Snad pod každou druhou šupinkou kůry se schovává imago. Někde až tři dospělci zimující pospolu. Je to krásný pohled. Odpověď na otázku, jestli jim některá strana vyhovuje více, dostávám za několik minut. Tesaříky tady nacházím ve stejném množství ze všech světových stran. Je zřejmé, že jejich úkryt ve štěrbinách pod kůrou je dostatečný. Poryvy větrů, které neustále bičují solitérní jedle, tesaříkům v úkrytu nevadí. Při tom jedle v tomhle horském průsmyku odolávají větrům téměř nepřetržitě.

Jeseník

Nad lokalitou vzácného tesaříka se stahují mračna. Zatím jsou to jen ty sněhové.

Výškové rozdíly při vybírání zimoviště zde zřejmé ale nejsou. Vypadá to, že si dokážou vybrat i úkryty celkem nízko u země. Ale nejvíce brouků nacházím asi od osmdesáti centimetrů nad zemí do výšky přibližně dvou metrů. Níže i výše nálezů ubývá. Při zemi nacházím tesaříky jen velmi ojediněle a nejníže jsem imago našel asi čtyřicet centimetrů nad zemí. Bylo by určitě zajímavé prozkoumat celý kmen. Já jsem se díky okolnímu zvlněnému terénu dostal tak do výšky asi kolem tří metrů. Tam jsem imaga nacházel také jen ojediněle. Samozřejmě je to jen subjektivní zjištění, které může být ovlivněné spoustou neznámých činitelů a může být rozdílné u odlišnosti lokalit. Může se to týkat jen této skupinky jedlí. Nestačím ale žasnout, kolik tesaříků může zimovat na jednom stromě. Nechávám je v klidu vychutnávat zimní spánek. Marně přemýšlím a snažím se přijít na to, proč si brouci oblíbili zrovna tuhle jedli. Tma přichází velice rychle. Je čas se vrátit do chaty. Posilněn tímto zážitkem se zdá, že zima zase kousek ustoupila. Na to než přijde opravdové jaro, si budu muset ještě počkat, ale vyfotit několik tesaříků jde i v tomto nepříznivém počasí. Za každý takový zážitek jsem vždy rád. A teď jdu i já chvíli zimovat. Až do další výpravy.