1 hour payday loans

Rohatec (dnem i nocí) - srpen



Rohatec ve dne



Rohatec

Z mapy vyčteme - Bzenecká doubrava. Jednotvárná krajina borových lesů v okolí Rohatce. Při troše štěstí potkáte i ten dub.

Rohatec

Na skládkách borovicového dříví je na první pohled klid ... jen na ten první ...

Mé kroky, či lépe řečeno mé kolo mě neomylně vedou za jediným cílem. Tím jsou rozlehlé borové lesy rozprostírající se od obce Rohatec až po Bzenec. V blízkém okolí Rohatce jsem při jedné z náhodných projížděk objevil několik čerstvých skládek dříví. Bylo potřeba jednat rychle, než lesníci dokončí své dílo a dřevo zmizí z lesa do nenávratna. Doufal jsem v to, že i přes pokročilou dobu snad na skládkách objevím větší známky broučího života, než se mi to dařilo doposud. Nic jsem si nenalhával. S těmito borovými skládkami nemám dobré zkušenosti. Snad s výjimkou brzkého jara, kdy se na nich v jarním vánku pohupují dlouhatánské tykadla tesaříků Acanthocinus aedilis (Linnaeus, 1758), kteří tady obvykle posedávají ve velkém množství. Jinak nic. Snad jsem doposud neměl nikdy štěstí. Snad je to tím že lesní hospodářství nenabízí moc příležitosti k vývoji atraktivních druhů. Snad nepůvodní borové lesy ani nemůžou hostit žádného vzácnějšího obyvatele. Nevím. Vím jen jedno, že do těchto lesů vždy vstupuji s velkou dávkou pesimismu.

Rohatec

Cesta kroutící se mezi stromy je pro svůj hladký povrch velmi vyhledávána na rekreační in-line bruslení či cyklistiku. V budoucnosti se tady bude ovšem kroutit dálnice R55 směrem na Ostravu. Naplánované je, že se dokonce, bude kroutit v těsné blízkosti unikátní národní přírodní památky Váté písky.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem marně prozkoumával každou píď těchto rozlehlých porostů v touze najít alespoň známky po přítomnosti tesaříka Ergates faber (Linnaeus,1761). Problémem bylo najít jen zapomenutou větev či osamocený pařez. Les je dokonalou zakonzervovanou továrnou na borové dřevo. Ta může hostit jen určité druhy a jiným moc příležitostí k vývoji nenabízí. Při tom by stačilo jen málo. Nedaleké lesní společenství se stejnou skladbou dřevin, rozprostírající se v okolí slovenských Malacek by mohlo být ideálním vzorem. Ale tady jsou plány zcela jiné. Naopak v blízkosti jediného unikátního místa v tomhle sterilním lesním společenství, které tady vzniklo, je naplánována jedna z dvou variant rychlostní komunikace. Tím místem na vzácnou faunu a flóru je národní přírodní památka Váté písky. Plánovaná varianta výstavby se tohoto vzácného místa téměř dotýká. Jsem zvědavý, jestli se pak bude řidičům počítat každý vzácný kousek hmyzu připláclý na skle či kapotě automobilů. Doufám v to, že zvítězí lidský rozum a škody zde způsobené budou minimální.

Pogonocherus decoratus Fairmaire, 1855

Pogonocherus decoratus Fairmaire, 1855

Pogonocherus decoratus Fairmaire, 1855

S nepříliš velkým optimismem vjíždím tedy později odpoledne do Bzenecké doubravy těsně za obcí Rohatec-Soboňky. Krásná asfaltová silnice zde rozlehlý les protíná až do Bzence-přívozu. Hned ze dvou prostých důvodů využívám tohoto luxusního komfortu a jedu právě po této lesní komunikaci. Tím prvním je, že v okolí této cesty nejvíce shromažďují lesníci složené dřevo a druhým důvodem je pohodlné a rychlé projetí lesa. Nezpevněné lesní cesty jsou totiž pěkně zrádné a všude přítomný písek není ideálním povrchem pro jízdu na kole. Někde je průjezd takřka nemožný a pak se kolo stává spíše přítěží. Já jedu ovšem na jistotu. Už mám vyhlédnuto několik menších a jednu větší skládku dřeva přímo v lese. Cesta ubíhá příjemně, a když předjíždím několik spoře oděných slečen trénujících zde na kolečkových bruslích, zapomínám na účel mé cesty. Jejich styl jízdy ovšem napovídá, že dnešní noc pravděpodobně stráví stejně na chirurgii, takže se opět raději vracím k hledání brouků. Po chvíli jsem překvapen objevením nové skládky hned při cestě. Beru to smykem a za chvíli už lozím po kládách.

Spondylis buprestoides (Linnaeus, 1758)

Spondylis buprestoides (Linnaeus, 1758) Spondylis buprestoides (Linnaeus, 1758)

Spondylis buprestoides (Linnaeus, 1758)

První úspěch je menší než jsem čekal. Ale jen do velikosti nálezu. Na jedné kládě si všímám drobného pohybu. Celkem svižně po kůře pobíhá tesaříček Pogonocherus decoratus Fairmaire, 1855. Dlouhou dobu se ho snažím s objektivem dostihnout a vyfotit. Daří se mi to, až ho mé pronásledování unaví natolik, že je nucen si na chvíli udělat drobnou pauzu. Na jednom čele borového kmene se pokouší najít ideální místo k založení nové generace samička tesaříka Hylotrupes bajulus (Linnaeus, 1758). Netuší, že její velmi snaživé počínání vyjde na prázdno. Za pár dní totiž bude z těchto krásně voňavých klád zřejmě nábytek do dětského pokojíčku. O kousek dál s velkým hlukem přistává tesařík Spondylis buprestoides (Linnaeus, 1758), který jen tak popoběhne po kládách a zase odstartuje a mizí někde vysoko v jehličí okolních borovic. Je tu celkem živo, ale člověk se musí velmi dlouhou dobu soustředit na to, než něco objeví. Všechny druhy se zde vyskytující mají dokonale splývající zbarvení s kůrou složeného dříví. Náhodně procházejícímu pozorovateli by ani nešlo na rozum, co všechno po takové hromadě může pobíhat. Slunce praží zejména na horní klády. I když už je pokročilejší odpolední doba, typicky trhané pohyby mi napovídají, že tady neskotačí jen tesaříci. Chce to sice trochu více soustředění, ale pohyb krasců nemůže uniknout mému bližšímu pohledu. Jedná se o druh Phaenops cyanea cyanea (Fabricius, 1775), který tady poletuje v okolí skládky a dosedá na vyhřáté dříví. Vzácně jde tady také zahlédnout jemu velmi podobný druh Phaenops formaneki formaneki Jakobson, 1912. Z krasců tady jde ještě spatřit i dalšího obyvatele borových lesů a to druh Chrysobothris igniventris Reitter, 1895, který se na vhodných lokalitách velmi často vyskytuje společně s předchozím druhem. Dokonce i požerky jejich larev jdou velmi lehce zaměnit a bionomie obou druhů je velice podobná. Nesmím ještě zapomenout na pobíhání pestrokrovečníků Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758) a Thanasimus femoralis (Zetterstedt, 1828). No a také téměř detektivní pátrání mi připravila samička běžného druhu tesaříka Stictoleptura rubra (Linnaeus, 1758). Samička při kladení vajíček vydává celkem hlasité striludování, které jsem dlouho nedovedl identifikovat. Zvuky se mezi složeným dřívím ozývaly a vycházely z různých míst společně. Než jsem objevil první samičku, měl jsem chuť celou skládku dříví přeskládat.

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818) Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818) Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Nejvíce mě ale zajímá, jestli prolomím mou osobní smůlu na shledání se s běžným druhem tesaříka Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818). Krom náhodných nálezů se mi tento tesařík velice úspěšně vyhýbá. Vždy jsem zaznamenal jen nějaký ojedinělý nález. Pokud jsem však někdy vyrazil se záměrem tohoto tesaříka zastihnout, dopadl jsem vždy snad ještě hůře než mizerně. Dokonce samotní brouci museli mé broučkařské naříkání vyslyšet a šli mi doslova naproti. Tím ovšem prohloubili jen mou zoufalost. Za úspěch nelze totiž určitě počítat to, když mi krásný samec přistál přímo u nosu na zahradě a drze se přede mnou vystavoval. Pod tykadly jsem snad dokonce zahlédnul i úsměv. Nejbližší borovice přitom byla vzdálena více než kilometr. Chtěl jsem tak velice rychle utnout vysílání broučích velvyslanců ke mně na zahradu a zaznamenat konečně cílený úspěch. Po nedávném neúspěšném prohledávání veškerých polomů v širokém okolí mého bydliště jsem doufal ve shledání alespoň na složeném dříví. Při tom bych zde měl být procentuelně daleko méně úspěšný než na zmíněných čerstvých polomech. Vzhledem ke vzpomínkám z nedávného marného pátrání, jsem si horší úspěšnost nedovedl představit. Naštěstí tady statistika nehrála značnou roli a za chvíli jsem zaznamenal první nálezy. Samce vyhřívající se nehybně na kládách bylo ale celkem těžké zahlédnout. Konečně však zaznamenávám první úspěch a můžu tesaříky fotit v jejich přirozeném prostředí. Úspěch na skládce přikládám tomu, že se jednalo o velmi čerstvé dříví, které tesaříky lákalo stejně asi jako čerstvé polomy. I když tady chybělo jejich oblíbené jehličí, podle jejich počtu se jim tady určitě líbilo. Chci ještě zjistit, jak to vypadá i na jiných místech a tak skládku na chvíli opouštím.

Rohatec

Typické nakupení pařezů a následné částečné zahrnutí pískem ... kořeny tak zůstanou vlhké a dřevo se změní v ideální trouch pro vývoj pestrého hmyzího společenstva ... tady se ovšem na zahrnutí jaksi nedostalo ... pařezy tak během chvíle proschnou natolik, že jakýkoliv vývoj hmyzu je v nich téměř nemožný ... a slouží pouze jako úkryt pro zvěř ...

Mým dalším cílem jsou mýtiny vytvořené těžbou a pásy vytrhaných pařezů, na které tam jde v některých případech natrefit. Ty se tady nedají nalézt tak často, jak by bylo potřeba, ale lákají hmyz stejně tak jako mě. Velmi častými obyvateli jsou krasci jako Chalcophora mariana mariana (Linné, 1758) či Buprestis novemmaculata Linnaeus, 1767. Těm osluněné a vyschlé pařezy vyhovují a stávají se jejich vděčným útočištěm. I když množství výletových otvorů není tak velké jako třeba v širokém okolí Malacek na Slovensku, třeba zmíněná Chalcophora zde není žádným vzácným broukem. Škoda, že tady nejsou stejné příležitosti k vývoji brouků tak jako u našich východních sousedů. Tam jsou pařezy nakupeny do daleko vyšších hromad a zejména jsou zahrnuty dostatečným množstvím zeminy či respektive písku. Kořeny tak vysychají jen na těch přímo osluněných místech. Tam se daří výše zmíněným druhům krascům. Při tom ty části bohatě zahrnuté pískem si udržují ideální vlhkost a nabízejí naproti tomu příležitost k vývoji jiným druhům. Jako třeba již jednou zmíněnému obru mezi pilunami, tesaříku Ergates faber (Linnaeus,1761) Rozpadající se trouch je například ideální příležitostí pro vývoji velkého vrubounovitého krasavce, nosorožíka Oryctes nasicornis (Linnaeus, 1758). Nosorožík se tady sice také vyskytuje, ale ne v takovém množství jako o pár kilometrů na východ. Ergates i Oryctes by zde při tom mohli mít ideální příležitost k vývoji a nemuseli bychom se obávat, že tihle zákonem chránění brouci jednou vymizí z naší přírody.

Chalcophora mariana mariana (Linné, 1758)

Chalcophora mariana mariana (Linné, 1758) Chalcophora mariana mariana (Linné, 1758)

Z výletového otvoru se přede mnou vykousal krasec Chalcophora mariana mariana (Linné, 1758) ... ještě se rozkoukával.

Procházím se kolem těchto proschlých hradeb z pařezů a nemůžu se zbavit takového tísnivého pocitu, že je na tomto místě jaksi mrtvo. Pár metrů přede mnou sice vyběhne liška, pro kterou se tady nabízí ideální skrýš, ale jinak je to smutný pohled. I ještěrek je zde o poznání méně, protože kde není hmyz, není ani jejich predátor. Zkoumám, alespoň nevelký počet výletových otvorů po krascích. Většina je jich už staršího data a letošní bych spočítal na prstech jedné ruky. Marně doufám, že snad najdu alespoň několik let starý výletový otvor Ergatese jako známku toho, že se tady tenhle obr někdy pohyboval. Bohužel. Další a další naprosto proschlé pařezy. V jednom přímo osluněném přece jen zahlédnu náznak života. Ven na světlo se tady prokusuje náš již zmíněný největší krasec Chalcophora mariana mariana (Linné, 1758). Už mu chybí jenom kousek a bude venku. Když se mu to konečně podaří, nechá se vyhřívat úmorně pražícím sluncem a já si ho v klidu můžu vyfotit ze všech stran. Má mírně zdeformované krovky a teprve se rozkoukává, kam že se to vůbec prokousal. Nechávám ho v klidu.

Bzenec - přívoz

Vytrhané pařezy ... hmm ... že by barikáda? Kolik příležitostí k vývoji hmyzu se tímto způsobem zničí? ... nechci ani pomyslet.

Už se mi nechce chodit po těchto čestných hrobech kdysi mohutných borovic a rozhodnu se ještě prodloužit svůj výjezd na kole až po Bzenec-přívoz. Chci totiž zůstat v lese až do večera a prozkoumat skládky dřeva i v době kdy veškerý pohyb na kládách uniká pozornosti všech pohledů. Projížďkou tak vyplňuji zbývající čas do setmění. Po příjezdu na už zmíněné místo se ovšem nedočkám dalších skládek dříví, ale smutného pohledu na obrovské hromady vytrhaných pařezů. Přesný důvod tohoto počínání sice neznám, ale viděl jsem sešrotovat podobnou menší hromadu na jakousi drť či kompost k mladším stromkům. Tím pádem jsou tady karty jasně rozdány. Příležitost k vývoji zde brouci a jiný hmyz opět nedostanou. Raději pomalu odjíždím zpět na Rohatec. Tady je mi z toho tak nějak smutno.

 



 

Rohatec v noci

 



Rohatec v noci

 

S čelovkou se plížím tmou ke složenému dříví ... na první pohled je vše stejné jako ve dne. Jen na ten první?

Stíny se prodlužují a slunce zapadá za koruny borových velikánů. To co se děje nyní v lese uniká pozornosti i těch nejzvědavějších očí. Z části příroda usíná, ale ti co mají raději tmu, se probouzejí k životu. Nad hromadou dříví začínají místo ptáků poletovat netopýři. V hustém lese už není vidět ani na krok. Je čas nahlédnout do nočního života na skládce borových kmenů. Při svitu čelovky se kradu k hromadě dříví. Zapínám světlo na plný výkon a otevírá se mi nová dimenze života brouků. Ta noční. Několik ospalých hmyzích zástupců patřící k těm, kteří nyní v noci odpočívají, zahlédnu nehybně sedět na čele klád. Jedná se nejvíce o různé druhy blanokřídlého hmyzu. Jsou tu ale i brouci.

Carabus (Tachypus) cancellatus ssp. excisus Dejean, 1826

Carabus (Tachypus) cancellatus ssp. excisus Dejean, 1826

Carabus (Tachypus) cancellatus ssp. excisus Dejean, 1826

Odonteus armiger (Scopoli, 1772)

Odonteus armiger (Scopoli, 1772)

Odonteus armiger (Scopoli, 1772)

Tesaříci Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818) začínají nabývat už se soumrakem na aktivitě, která nyní dosahuje vrcholu. Jsou k zahlédnutí kopulující páry pohybující se hbitě po kládách. Samičky nehybně sedí a snaží lákat samce. Tam kde se zdálo, že před chvílí nebylo nic, se najednou objevuje samec. Ten vylezl ze spodní strany dříví a neomylně si to namířil za samičkou. Dalším nočním tesaříkem je Acanthocinus griseus (Fabricius, 1792). Tento malý tesařík je podobný svému o něco většímu kolegovi Acanthocinus aedilis (Linnaeus, 1758). Jestli jsem si někdy stěžoval na to, že aedilis nejde pro své dokonalé maskování na kládách zahlédnout, tak griseus ho hravě v soutěži o "nejlepšího maskovaného brouka" s přehledem předstihuje. Je ho možné zahlédnout jen pokud je v pohybu. Jeho drobná velikost a dokonalá splývavost s kůrou ho dělá takřka neviditelným přízrakem. Ještě ho můžou prozradit jeho dlouhá tykadla, ale pokud s nimi nepohne, je jen malá pravděpodobnost tohoto brouka spatřit. Naštěstí mám možnost zahlédnout několik přebíhajících samečků. Sedím bez hnutí na místě a snažím se zrakem prozkoumávat jednotlivou kládu centimetr po centimetru. Trpělivost se vyplácí. Objevuji i samičky, které vůbec nešlo na první pohled zahlédnout. Se zdviženým kladélkem vypouštějí do okolí feromony lákajíce své dlouhofousé protějšky.

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Monochamus galloprovincialis ssp. pistor (Germar, 1818)

Acanthocinus griseus (Fabricius, 1792)

Acanthocinus griseus (Fabricius, 1792)

Acanthocinus griseus (Fabricius, 1792)

Ve vzduchu sem tam něco zabzučí a těžce dosedne na klády. Nad hlavou mi prolétávají netopýři tak v těsné blízkosti, že pomalu cítím, jak se mi otřou o vlasy. Měsíc svítí velmi slabě a je téměř dokonalá tma. V okolí klád se tiše pohybuje liška a v kuželu světla čelovky zahlédnu jen její svítící oči jako dvě odrazky. Světlem jsem vyrušil i srnce, který se zřejmě došel napást na nedalekou paseku. Jeho výhružné "chrochtání" ozývající se do ticha tmavého lesa nezní zrovna povzbudivě. Vzpomínám na všechny hororové filmy, které jsem měl zatím možnost shlédnout. Ptáci, chřestýši, pavouci, včely, žraloci, piraně atd., ale žádná scéna s útokem srnců se mi nevybavuje, což mě uklidňuje a tak se i za doprovodu děsivých zvuků dávám opět do prohlížení srovnaných klád.

Arhopalus rusticus (Linnaeus, 1758)

Arhopalus rusticus (Linnaeus, 1758)

Arhopalus rusticus (Linnaeus, 1758)

Pátrám po původu bzučivého zvuku. Můj osobní tip je, že se jedná nejspíše o nalétávající tesaříky Spondylis buprestoides (Linnaeus, 1758), a tak se snažím jít za zvukem těžkého dosednutí na klády. K mému překvapení se jedná o nalétávání tesaříků Arhopalus rusticus (Linnaeus, 1758), kteří se s postupujícím časem objevují ve stále větším a větším množství. Jejich rozdíly jsou pozoruhodné a mezi těmi nejmenšími jsou k zahlédnutí obři dosahující až téměř třícentimetrové velikosti. Ti na kládách nejdou přehlédnout. Jsou ale celkem mrštní a na dřevě se pohybují velice rychle. Vzácně se mezi nimi objeví i velmi podobný a na první pohled jen těžko odlišitelný druh Arhopalus ferus (Mulsant, 1839). Nálety pokračují a výskyt monochamusů naopak zeslabuje, až jejich přítomnost na kládách úplně vymizí.

Stenagostus rufus (DeGeer, 1774)

Ze tmy se vynořil náš největší kovařík Stenagostus rufus (DeGeer, 1774) ... byl jako neskutečný noční přízrak.

S blížící se půl nocí, přemýšlím o návratu domů. Ještě několikrát obcházím hromady složeného dříví a zdá se, že už k žádnému překvapení dnes nedojde. Ještě zahlédnu na spodních kmenech při zemi jeden pohyb. Hnědé tělo nořící se ze tmy napovídá, že se opět jedná o tesaříka druhu Arhopalus. Posvítím na místo pohybu a nestačím se divit. Tesařík to v žádném případě není, mohutné tělo patří zástupci kovaříkovitých. Jedná se o našeho největšího kovaříka Stenagostus rufus (DeGeer, 1774), který se vyvíjí v borových pařezech. Je to velký zážitek ho spatřit na vlastní oči. Navíc v širokém okolí Bzence nepatří mezi hojné brouky. Je to ale poslední broučí zástupce, kterého si tady fotím. Nastal čas se s místem rozloučit. Byl to zase jiný zážitek, tak jako každá vycházka za brouky. Vše je originální a jedinečné. Příroda umí překvapit. Člověk neví, co ho v lese čeká. Už teď se těším na to, co přinesou další výpravy.