1 hour payday loans

Nothorhina muricata - červen

Bzenec-přívoz

Bzenec přívoz  Bzenec přívoz

Osluněné solitérní borovice jsou vhodnými hostiteli nenápadného tesaříka.

Vypadá to na pekelně horký den. Zatím co ostatní míří někam k vodě s lehátkem v podpaždí, já mířím směrem opačným. Místo kde se zastavuji, někteří pesimisté nazývají "Moravskou Saharou". Já jsem trochu střídmějšího názoru a dovolil bych si oponovat, neb velblouda jsem tu po celou dobu nepotkal. Pravdou ale je, že milovník vodních sportů by se tady zřejmě vypařil již po vystoupení z auta. Také vím, že pokud teploměr ukazuje 35°C ve stínu, je lépe se těmto místům vyhnout, poněvadž tady bude ještě o nějaký ten stupínek více. Bohužel takové počasí milují brouci a člověk se jen těžko udrží doma či u vody. Přemýšlel jsem, kolika rodinným sporům bych se vyhnul, kdyby brouci lozili pouze za extrémně hnusného počasí. "Koukám, že tam zase děsně leje. A jak se tam blýská. Krása. Možná to vypadá i na nějaké ty kroupy. No nic, vyrážím na brouky. Dnes polezou. A až bude hezky, uděláme si rodinný výlet k vodě." To by byla idylka. Manželka by mi vlepila velkou pusu, zabalila svačinu, poklepala by si na čelo s průpovídkou jestli to mám zapotřebí, a co že na těch broucích vlastně vidím. S pláštěnkou a širokým úsměvem bych vyrazil do terénu. Je pravda, že by to nebylo zrovna příjemné hledání, ale jaký klid by byl doma. Nehledě na to, že každý hnusný den bych mohl využít na hledání. Tak tomu bohužel není. A tak vybaven množstvím tekutin s obavou sleduju vývoj počasí. Špatného počasí se trochu bojím. Takové horko většinou znamená, že se to v ten nejnevhodnější okamžik obrátí. Předpověď sice už třetí den slibuje nějakou tu bouřku, ale zatím zůstává jen u slibů. Vyjíždím tak na nekonečné písčité pláže u Bzence.

Lacerta viridis, Laurenti 1768

Samička ještěrky zelené - Lacerta viridis Laurenti 1768

Solitérní borovice, ke kterým přicházím se jeví jako místem bez života. Až na neustálý pohyb stovek mravenců se tady zdá být klid. Na stranu stromů, kde se nyní opírá polední slunce občas přilítne krasec. Většinou se jedná o běžný druh Phaenops cyanea (Fabricius, 1775) a někdy také za hřmotného vrčení na stromě přistane velký druh Chalcophora mariana (Linnaeus, 1758). Snažím se nenápadně obcházet kmen, abych nevyplašil případné broučí obyvatele. Za těchto parných dnů je snad veškeré hmyzí společenstvo rychlejší než světlo. Člověk se k něčemu přiblíží a frrrrnk. Pak už jen přemýšlí, co to mohlo být. Po chvilce kroužení, konečně potkávám vhodné stromy. Na nich se má nacházet jeden z našich nejrychlejších a nejzranitelnějších tesaříků. Jeho bleskové pohyby po kůře, kombinované s extrémně křehkým tělem se stávají pro mnohé entomology noční můrou. Není to zrovna žádný výrazný krasavec, ale jeho vlastnosti a řídké rozšíření z něj dělají vhodnou výzvu. Zvláště pak pro polední fotografování.

Hylotrupes bajulus (Linnaeus, 1758)

Hylotrupes bajulus (Linnaeus, 1758) Hylotrupes bajulus (Linnaeus, 1758)

Hylotrupes bajulus (Linnaeus, 1758)

Není čas na přemýšlení a přicházím k nejméně oblíbené části dne. Vytahuji cigaretu a po dlouhém čase ji s nevolí zapaluji. I když mé první seznámení s tímto tabákovým výrobkem sahá až ke kořenům druhého stupně základní školy, nikdy jsem k této kratochvíli nepřilnul. Ne, že bych byl nějaká citlivka, ale vím co mě čeká. K tomu abych vypudil nějakého tesaříka a zahlédl ho mimo jeho úkryt mi bohužel nebude stačit jen jedna cigareta. V rychlosti si vzpomenu na loňské pokusy při hledání tohoto brouka, kdy jsem po dvou hodinách skončil zelený a poté se snažil cigaretový zápach dva dny smýt z prstů. Dávám se do díla. Opatrně foukám tabákový kouř na kůru stromu a do výletových otvorů. Soustředím se na pohyb. Cigareta hoří celkem rychle. Zvláště když začalo mírně foukat. Zapaluji druhou a pak další. Nic. Měním strom. Obcházím ho s pečlivou přesností a snažím se, aby se kouř dostal do všech záhybů silné kůry. Když už dohořívá i třetí cigareta, něco najednou vystřelí rychlostí blesku a přebíhá po kůře. Není pochyb. Je to Nothorhina muricata (Dalman, 1817).

Nothorhina muricata (Dalman, 1817)

Nothorhina muricata (Dalman, 1817)

To je ta malá potvůrka ... Nothorhina muricata (Dalman, 1817) v celé své kráse.

Běží ovšem stále nahoru směrem do koruny. Nevypadá na to, že by se chtěla zastavit. Nevím co mám dělat první. Z náhlého úleku takřka polykám nedopalek cigarety a rukou se Nothorhině snažím zamezit útěk vzhůru. Jakmile se dostane za výšku mého dosahu, jsou všechny naděje ztraceny. Naštěstí se rozhodne schovat ve velkém záhybu kůry. Ven ji trčí jen jedno tykadlo. Neztrácím z místa oči a soustředím se jen na onen záhyb kůry. Jakmile bych jen na chvíli uhnul pohledem, jsem si jistý že bych ji nenašel. Tahám malý, ale hustý štěteček a pomáhám jí ven z úkrytu. Opatrně abych ji nějak nepoškodil. Což je takřka nemožné. Tenhle brouk má snad nějaký instinkt podobný ještěrce, která v nebezpečí ztrácí kus ocásku. Nothorhina ztrácí na potkání kus nohy či tykadla. Snad už při přiblížení se k ní. Po čase už přicházím na to jak se k tomuto křehkému zvířeti chovat, i tak to stojí hodně nervů. Jeden kousek dokonce zapózoval i na focení, ale pak se náhle pustil a skončil někde u paty stromu mezi jehličím a zbytky kůry. Tam už měla větší výhodu. Bylo marné ji hledat.

Nothorhina muricata (Dalman, 1817) Nothorhina muricata (Dalman, 1817)

Nothorhina muricata (Dalman, 1817)

Přecházím k jiným stromům. Tady po sobě zanechal stopu nějaký šílenec se sekyrkou v ruce. Spodní partie stromu jsou osekané až na živý strom a všude kolem se na zemi povalují zbytky kůry. Zdá se, podle čerstvosti osekané kůry, že tu musel být jen pár dní přede mnou. Netuším co tím chtěl onen dřevorubec dokázat. Pokud měl stejný cíl jako já, tak udělal zbytečnou škodu a pravděpodobně s nulovým výsledkem. Na dvě desítky stromů jsou tímto troubou označeny. Je to smutný pohled. Naštěstí, ty nejzajímavější stromy byly jeho řádění ušetřeny. Když se zastavím u jedné velmi nadějně vypadající borovice, všímám si, že není tolik světla co před nějakou tou hodinou. Ne že bych byl na místě tak dlouho, ale z dálky se sem žene velmi děsivě vypadající bouřka. Podle černých mračen, které se velmi rychle přibližují to vidím na rychlý ústup z lokality. Nechce se mi ovšem opustit zrovna tenhle strom a tak se nenechávám zatím rušit. Asi do té doby, než několik blesků pročeše borový porost v blízkém okolí. Uvědomuji si závažnost situace a nutnost rychlého přesunu do auta. Hledání pod solitérními borovicemi v bouřce má určitě své kouzlo, ale čím více jsem starší tak tím méně vyhledávám tyhle adrenalinové zážitky. Už jen ten přesun k autu po otevřené louce mezi vysokými stromy za neustálého praskání větví byl velký zážitek. Nechtěl bych ho ale opakovat. Když už jsem konečně v autě, je mi líto toho deště. Byl to celkem pěkně rozjetý den a přemýšlím, že bych ho tedy ukončil někde jinde a před deštěm ujel. Chtělo by se to dostat mimo bouřku. Tam bude teplé a dusné počasí, které je ideální pro rojení tesaříků. V hlavě už mám plán. Mířím ukončit dnešní den na jiné místo. Tesařík Akimerus schaefferi (Laicharting, 1784) miluje tohle počasí a pokud to vyjde, mohl bych zažít nějaké to nevšední setkání s tímto broukem.

Akimerus schaefferi schaefferi (Laicharting, 1784)

Akimerus schaefferi schaefferi (Laicharting, 1784) Akimerus schaefferi schaefferi (Laicharting, 1784)

Akimerus schaefferi schaefferi (Laicharting, 1784) Akimerus schaefferi schaefferi (Laicharting, 1784)

Akimerus schaefferi schaefferi (Laicharting, 1784)

Akimerus schaefferi schaefferi (Laicharting, 1784)

Po chvilce se dostávám mimo bouřkové mraky a ujíždím na druhou dnešní lokalitu. Když zastavím na místě, vypadá to velmi nadějně. V dálce jde ve vzduchu cítit vůně deště, ale do korun stromů se zatím opírá slunce svou největší silou. Nemusím se ani dlouho rozhlížet a vidím, že dnes to tady bude hodně dobré. Vysoko v korunách dubů vidím poletovat mohutné červené těla hledaného tesaříka. Je jich minimálně tucet jen u jednoho stromu. Ovšem výška ve které poletují nedává žádné naděje k blízkému setkání třetího druhu. Nezbývá tedy než jen čekat zda se některý nepřiletí podívat trochu níž. Čekání většinou netrvá tak dlouho a člověk se s tímto neskutečně krásným tesaříkem může potěšit z očí do očí. Prvně slétne níže jedna obrovská samice, která těžkopádně přistane na mladém doubku. Tento keřík mi sahá sotva po kolena. Dubový list se pod její váhou prohne a samice se po tomhle nouzovém přistání zdá chvíli silně dezorientovaná. Myslím, že její feromony jsou stále v pohotovosti, protože se okamžitě za ní spouštějí dolů dva samci. Jeden si to v polovině rozmyslí a zamíří opět vysoko do korun starého dubu. Zřejmě nebyla jeho typ. Ten druhý přistává na větvi většího dubu kousek nad samicí. Zdá se, že je trochu ostýchavý a tak mu k samici pomůžu. Vidět párek tohoto krásného tesaříka u sebe je nezapomenutelný zážitek. Tyto nevšední chvíle mi však přeruší postupující mraky, které se nakonec dostanou i sem. Jakmile se slunce schová za tmavé mraky, aktivita těchto tesaříků velmi náhle opadne. Na rozpálené dubové listy dopadají první dešťové kapky a je čas ústupu před deštěm. Tentokrát už mířím domů. Byl to náročný den.