1 hour payday loans

Skolen kolem - červenec

Kriváň

V popředí mé kolo, v pozadí Kriváň ... naklání se opačným směrem než můj velocypéd ... síly dobra a zla jsou tak v rovnováze.

Jízdní kolo je definováno jako jednostopé vozidlo poháněné silou vlastních svalů. Už tahle definice nahání tak trochu hrůzu. Hned v úvodu bych rád poznamenal, že rozhodně nepatřím k vyznavačům jízdy na kole. Ne že bych tohoto ďáblova vynálezu neužíval, ale snažím se mu spíše vyhýbati. Jeho služby vyhledávám maximálně při přepravě do práce. Ovšem pouze za ideálního počasí. Kam až má paměť sahá, tak ideální počasí bylo naposledy někdy v říjnu loňského roku. Pršet prostě může kdykoliv. A jel jste někdo na kole v pořádném slejváku? Krom toho, že na vás prší sezhora, cákáte si vodu z vašich kol do úst a na záda. Jako bonus pak dostáváte pravidelnou dávku svěží sprchy ještě od ostatních účastníků silničního provozu. Přes to vše se dá ještě povznést. Nemohu si pomoci, ale myslím že hlavní vinou mé malé averze je zejména dnešní propaganda této bohulibé záliby. Všichni dnes prostě jezdí ve svém volnu na kole. Kdo nejezdí na kole jen tak pro zábavu, je prostě divnej.  Když si půjdu o víkendu zaběhat, jsem úchyl. Když budu jako trouba šlapat  třicet kilometrů tam a  třicet kilometrů zase zpátky, budu zahrnut obdivnými pohledy všech svých známých. V kuloárech se o mně začne mluvit jako o nadsamcovi s neuvěřitelnou výdrží. To že mám vlivem superzávodního sedátka  prostatu zatlačenou až někam do žaludku, se tak nějak malinko opomíjí.  Nerad bych ovšem křivdil skutečným nadšencům pro tento sport. Já sám jsem byl pro tento sport  jeden čas velmi nadšen. Zejména asi po  stém shlédnutí filmu Maléry pana účetního. Postava fanatického cyklisty a fašisty Vikomta Cobrama, který nutil všechny své zaměstnance k účasti na jeho cyklistických závodech mi byla dokonce silně sympatická. Bohužel dnes spíše častěji potkáváme pána v letech, ve směšně uplém dresíku s kastrólem na hlavě. Co naplat, že z dresu mu přetéká značná část jeho BMI a v helmici připomíná spíše východní okupanta než  Džamolidina Abdužaparova. Kolo samozřejmě musí  dosáhnout  minimálně stejné hodnoty jako auto. Sice naprosto netuší proč je tak drahé, ale to mu nevadí. Ten  zhulený vyznavač adrenalinu co mu kolo prodal prostě tvrdil, že je to nejlepší matroš na trhu. A on ví, že potřebuje mít to nejlepší.

Kriváň

Úchvatná zákoutí Vysokých Tater s pohledem na nadnárodní symbol našich bývalých státobratrů.

Jako zlatý věk cyklistiky jsou považována devadesátá léta devatenáctého století. Ale myslím že to byl jen slabý odvar. Lidé dnes na kole jezdí dokonce i v leže, šlapajíc do pedálů horními končetinami. Lidé si dokonce za kolo přivazují své nemluvňata v postýlkách a brázdí s nimi už tak dost nebezpečné silnice. Nebudete tomu věřit, ale lidé dnes dokonce na kole jezdí i doma. Myslíte si, že je nesmysl šlapat na kole u televize? To je pouze slabý odvar. Za největší výmysl chorých cyklonadšenců považuji spinning. Boha!  Jezdit na kole v místnosti, kde se společně potí ještě deset dalších lidí a jeden je u toho buzeruje? To už se člověk musí hodně nudit. A to si představte, že za to ještě všichni dobrovolně zaplatí. Množství turistických cyklostezek už dávno předčil tpočet ěch, kde se v klidu můžete procházet pěšky a kochat se nádherným tichem přírody. Místo toho je dnes z lesa stejně rozikové místo jako na ulici Stodolní. Tu a tam se prostě někde vynoří adrenalinový sváteční jezdec, který krom mozku nechal doma i brzdy.  I tak se minimálně občas každý z nás k tomuto dopravnímu prostředku rád uchýlí. Tento výmysl má totiž i své nesporné výhody. Při dnešní ceně pohonných hmot je vcelku ekonomickým přibližovadlem. I když opomenu, že tlačenka a nějaké to pivko  bez kterého mé svaly jen horko těžko rozpohybují kolo, stále jsem maximálně na polovině nákladů oproti autu. Další výhodou je určitě i to, že se na kole dostanu i tam, kde auto z důvodů těžkého terénu nestíhá. Myslím tím zejména své osobní auto. Tím služebním se člověk samozřejmě dostane kamkoliv bez ohledu na drobná či větší poškození na funkci a vzhledu.  

Vikomt Cobram Vikomt Cobram

To je on, chabrusáci! Doktor, inženýr a největší opora Velkého Kříže ... Vikomt Cobram! Jeho motto zní: "Cyklistika je zdravý sport dosažitelný pro všechny. Působí proti stárnutí a nemocem, především však čistí hlavu a přispívá k vyšším pracovním výkonům!!!"

Já jsem se letos chvilkovým cyklistou stal jen díky jednomu prostému cíli. Tím cílem byly Vysoké Tatry. Než si začnete poklepávat na čelo, rád bych vás ubezpečil, že jsem stále svéprávný. Samozřejmě jsem se svým kolem nechtěl pokořit Rysy ani Gerlachovský štít. Mým záměrem byly pouze známé tatranské doliny. Ano, jsou to přesně ty doliny po kterých jsem loni brouzdal pěšky. Jsou to ty doliny, kde jdete celý den a jste sotva v půlce. Již tehdy mě míjelo spoustu cyklistů. Nějak mi nešlo na rozum jak tady může někdo jezdit na kole. Šílenci! Ovšem zlatý cyklistický věk přišel i do těchto velehor. Krom krásných turistických stezek je tady také dost cyklostezek s minimálním převýšením. A tak můžete tyto horské velikány obdivovat s minimálním vypětím sil. Dokonce i s minimálním tréninkem, protože já jsem v sedle kola skutečně téměř rok neseděl. Cíl i nadšení jsem měl. Zbývalo už jen vyrazit.

Vysoké Tatry Vysoké Tatry

Vysoké Tatry

Vysoké Tatry Vysoké Tatry

Minulý rok tady byly ještě všechny mosty v pořádku. Jarní povodně nepřežil ani jeden z nich. Ale na nových už se začalo pracovat.

Vysoké Tatry

Kriváň

Kriváň. Při pohledu na něj se chytnete za srdce a chcete být alespoň na chvíli slovákem.

Mým hlavním styčným bodem byla vesnička Podbánské. Jedu autem a kolo mám složené uvnitř. Jelikož mám možnost vyhodit celou řadu zadních sedadel, tak krom naloženého kola se zde ukrývá ještě komfortní lůžko na přespání. Hodlám se totiž v dolinách prohánět minimálně dva dny. Vše bude záležet na vývoji počasí. Po příjemném cestování po místních dálnicích se do cíle dostávám během okamžiku. Pravdou je, že místy dálniční obchvaty ještě nejsou dokončeny, ale oproti loňskému roku jsou zde viditelné pokroky. A tak mám možnost poprvé vyzkoušet některé nové úseky a mosty. Parkuji prakticky kousek u vstupu do TANAPu. Skládám kolo, kontroluji v rychlosti jeho stav a ometám pavučiny. Trochu přifouknu galusky a jsem připraven. Nemám představu jak dlouho a jak daleko pojedu. Mám jen klasické turistické mapy a podle nich to vypadá, že se na kole dostanu až na Kriváň. To ale pravda nebude. Proto jedu spíše naslepo.

Vysoké Tatry

Skládka dříví láká k odpočinku a taky k nějakému tomu fotografování.

Monochamus sutor (Linnaeus, 1758)

Monochamus sutor (Linnaeus, 1758) Monochamus sutor (Linnaeus, 1758)

Monochamus sutor sutor (Linnaeus, 1758)

 Pro první etapu si vybírám obast Koprové doliny. Trochu mě překvapuje, že mosty které tady byly, už tu nejsou. Úvodní převýšení mě trochu znejistilo, ale nevzdávám to. Když však je stoupání stále strmější, přemýšlím nad zbabělým činnem. Ano. Vytahuju z báglu mapu. Jak potupné. Já, takřka syn Jánošíka a Němcové bloudím v Tatrách. Po letmém nahlédnutí je jasné, že touhle cestou jedu opravdu spíše na vrchol Kriváně. Nenechávám se rozhodit drobnou chybičkou v úvodu a volím zkratku. Prostě tady sjedu traverzem zpátky na dobrou cestu. Po pár minutách je jasné, že tahle cesta vede kamkoliv jinam, ale určitě ne tam, kam chci. Otočka a následuje potupný návrat stejnou cestou. Taky to tady můžou mít lépe značené. Začínám si zpívat píseň proti trudomyslnosti. V tom uslyším psí štěkot a přívětivý hlas: "Zablůdil si?". Odkud si z lesa se vynoří pán, kterému může být podle vzhledu něco mezi devadesátkou a stopětadvacítkou. Podle jeho nášivky a oblečení bych ho zařadil někam mezi dobrovolné strážce parku, nebo zbloudilého bratra sokola. Jelikož patřím také mezi sokoly, chci ho pozdravit po našem. Při bližším shlédnutí nášivky na košili, pozdravím raději slušně a pokorně. Vysvětluji, že jsem trochu sjel z cesty a zřejmě budu potřebovat jeho navigaci. Pán má pochopení a několika promáchnutími ve vzduchu ukazuje zřejmě správnou cestu. Věřím mu. Poděkuji a šlápnu do pedálů. Konečně se nacházím na správné cestě.

Vysoké Tatry Vysoké Tatry

Vysoké Tatry

Vysoké Tatry Vysoké Tatry

Vysoké Tatry

Vysoké Tatry Vysoké Tatry

Tolik vhodných objektů k fotografování jsem naposled viděl v jednom podniku s blikajícím červeným srdíčkem nad vchodem.

I tady se nevyhnu počátečnímu strmějšímu stoupání. Pak ovšem následuje příjemné svezení s minimálním převýšením. Tropické teploty řádící u nás i tady na Slovensku jsou v těchto místech o poznání snesitelnější. I když je všední den, motá se tady slušný počet turistů. Zejména těch pěší, které do údolí svádí různé stezky z přilehlých vrcholů. Jen tak letmo vnímám hmyzí život v okolí cesty. Soustředím se spíše na všechny ty neskutečné výhledy na okolní přírodu. Každou chvíli zastavuji a něco fotím. V protisměru potkávám i podobné šílence co do těchto míst vyjely na kole. Dle jejich propocených dresů soudím, že nejhorší úsek mě teprve čeká. Začínám spíše kontrolovat čas. Nerad bych nocoval někde uprostřed Vysokých Tater.

  Pidonia lurida (Fabricius, 1792)

Pidonia lurida (Fabricius, 1792)

Po chvíli potkávám značku s přeškrtnutým cyklistou. Je namalována jen na cestě. Tudíž nemá dle mého názoru  žádnou právní hodnotu. Bez zaváhání pokračuji. Přece jen to údolí musí někde končit. Cesta už začíná připomínat spíše vysokohorskou pěšinu. Když dosáhne takového převýšení, které bych nezdolal ani s horolezeckou výstrojí, rozhodnu se ukončit dnešní pouť. Dále už to na kole skutečně nepůjde. Navíc si musím schovat nějaké síly i na další den. Cestou zpět už nedělám zdlouhavé fotografické zastávky a jsem překvapen jak rychle jde údolí projet. Za chvíli už opět skládám kolo do auta a přemýšlím kde složím na noc hlavu. Také nějaké to jídlo by se šiklo. Mé zásoby jsou bohaté avšak tělo sportovce zatouží po něčem zcela jiném. Takový den by se hodil zakončit jedním oroseným pivečkem.

Hmyzí říše Horská loučka

Bohatý hmyzí život na horské loučce.

Jako nejbližší putika se nabízí monstrózně vzhlížející čtyřhvězdičkový hotel Permon. Velké sportovní výkony si také žádají velké oběti. Vyměním triko, trenýrky, učísnu pěšinku na svalnatých lýtkách a popjíždím k hotelovému parkovišti. Na recepci se ujišťuji, zda tady mají místo i pro pocestné. I když k dvaadvacáté hodině mnoho nechybí, dostávám na výběr. Posezení v restauraci či v baru. Večeře dle jídelního lístku nebo asi ještě půl hodiny formou švédských stolů. Jelikož mám fištróna tak tuším, že švédské stoly už budou v tuhle hodinu mírně řečeno vyžrané. Volím teda variantu v denním baru s jídelním lístkem. Usedám k oknu s nádherným výhledem na vstup do národního parku s tatranskými velikány v pozadí. V předsálí se houfují lidé na nějaké představení potulné kapely. Myslím, že jsem se moc vymódil. V riflých zde vypadám spíše jako snob. Nejčastějším úborem jsou zde tepláky. K mému zjištění, švédské stoly nejsou ani zdaleka vyžrány a vypadají opravdu úžasně. Obsluhuje je několik pikolíků a dostávám opravdový hlad.

Molorchus minor minor (Linnaeus, 1758)

Molorchus minor minor (Linnaeus, 1758)

Pachyta quadrimaculata (Linnaeus, 1758) Pachyta quadrimaculata (Linnaeus, 1758)

Pachyta quadrimaculata (Linnaeus, 1758)

Obsluha je tu velmi rychlá a příjemná. Jelikož netuším kam ještě pojedu, dávám si nealkoholické pivko. Mají Birella a tak jsem naštěstí uštědřen místních moků. Vybírám si prsíčka na grilu s opékanými bramborami a zaposlouchávám se do rytmů podivně znějících songů. Kapela není nejpočetnější, ale oba muzikanti, se snaží hotelové hosty zaujmout. Klávesista a dirigent vytahují trumf z rukávu a hrají nesmrtelné italské songy osumdesátých let. Jedna paní staršího data narození, která parkuje na místě pro invalidy zapomíná na věk. Rozpohybuje své tělo do rytmů, které připomínají něco mezi záchvatem padoucnice či pohanské oslavy návratu slunovratu. Zajímavé jak se dokáží někteří lidé na dovolené odvázat. Tipoval bych, že tahle paní je v civilu nekompromisní úřednicí za přepážkou, která nestrpí ani jeden chybný formulář a úsměv vyloudí pouze den před výplatou. Tady se mění v hlavní představitelku Hříšného tance a její devadesátiletý Patrick Swayze s ní vymetá podlahu. Vše v okolí zde ostatně připomíná onu dobu osumdesátých let. Koberec, ubrus, podnosy. Nic se tu za tolik let nezměnilo. Počítám, že jídlo mi přinesou na talížích z emblémem "jednota". Z dirigenta se vyklube konferenciér, který nabádá co chvíli k tanci. Když slíbí společenské hry, schovám se za jídelní lístek a dělám že mám něco na práci. Já mám ovšem jasno. Největší úspěch má u mě kuchař. Když je mi naservírován můj kuřecí steak, jsem v sedmém nebi.

Lokalita Cyrtoclytus capra (Germar, 1824)

Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice. Lokalita Cyrtoclytus capra (Germar, 1824)

Cyrtoclytus capra (Germar, 1824)

Cyrtoclytus capra (Germar, 1824) Cyrtoclytus capra (Germar, 1824)

Cyrtoclytus capra (Germar, 1824)

 Obrovský porcelánový podnos skrývá další dva přesně zapadající talíře. Na tom menším je příloha a na tom větším je naservírováno maso jako v té nejluxusnější restauraci. Majonézou jsou zde přes celý talíř nakresleny  hory, krásná čerstvá obloha a neskutečně velká porce masa. Harmonie sama. Jelikož jsem se soustředil spíše na místní diskotéku než na ceny v lístku, začínám se obávat o svou peněženku. Pro jistotu si objednávám ještě jedno pivko, abych oddálil placení. Když povolují i poslední křeče způsobené nevšední jízdou na kole, rozhoduji se toto muzeum dob dávných opustit. Asi čtvrtá servírka co mě za tu hodinu obsluhuje tiše pokládá účet na podnose a odchází. Po přečtení dostávám největší šok tohoto večera. Po zkušenostech z oblasti Vysokých Tater vím, že to není  zrovinka nejlevnější kraj. Tohle mě však vyráží dech. Nejen celý hotel připomíná doby minulé, ale zřejmě z těch dob převzali i ceny. Za celou luxusní večeři i s dvěma pivkama platím necelých 6 euro! Boha, i u nás za takový oběd zaplatím jednou tolik a v majonéze budu mít maximálně otisknutý kuchařův prst. Začínám vážně přemýšlet o tom, že sem budu přes rok dojíždět na oběd. S nechápavým výrazem odcházím z tohoto překrásného hotelu, který zřejmě uvízl v jimém časoprostoru.

Vysoké Tatry

Vysoké Tatry

Déšť s mlhou přišel velmi rychle a stejně rychle i odešel.

I když mám přichystáno spaní v autě, přemýšlím o ubytování v hotelu. Jestli mají stejné ceny jako za jídlo, tak by to stálo za zkoušku. Podle nabitého parkoviště a jeho okolí auty bych si dovolil tipnout, že mají plně obsazeno. Nejbližší volné  parkovací místo je vzdáleno od recepce cca. 10 min. svižnou chůzí. Lenost mě přemáhá a nechce se mi vracet. Nasedám do auta a odjíždím hledat nějaké klidné místo k přespání. I když je úplná tma, nacházím krásnou polní cestu u posečené louky s výhledem na obrysy slovenských velehor. Zalézám do spacáku a spokojeně usínám. Někdy uprostřed noci mě zbudí  bušení na kapotu auta. Těžce rozlepuji víčka. Vidím, že vedle u auta někdo stojí. "Dobrý deň, čo tu robíte?" ptá se panáček oblečený v zeleném. Mám na něj stejnou otázku. Nechápavě na mě hledí. Opakuji svou otázku. Dále se ptám zda to byl on  kdo mně bušil na auto. Překontroluji lak.  Při kouknutí na hodinky zjišťuji, že ještě nejsou ani čtyři hodiny. Marně pátrám v paměti, zda jsem si neobjednal na tuhle hodinu buzení. Pán je zaskočen. Při jeho oblečení mi dojde, že to klidně může být správce TANAPu či policista. Od hranic parku jsem ale dostatečně vzdálen a při pohledu na jeho starou felícii odpadá i možnost s příslušníkem. Přesto slušně odpovím, že tady spím a on mě právě vzbudil. "Takéto prípady u nás rieši polícia." Nedostává se mi stále odpovědi na mé otázky. Zřejmě nerozumí. Plynule přecházím na místní jazyk, aby pochopil mou vzdělanost: "Aké prípady myslíte?" Panáček to bere jako provokaci a začne být nepříjemný. Sděluje mi něco o tom že u nich na Slovensku se spát v autě nesmí. To už mně dochází trpělivost a slušně mu odpovídám, že to co dělám ve svém autě je jenom moje věc a jemu po tom nic není. Pak se teprve dozvídám důvod jeho návštěvy. "Tohle je ale súkromný pozemok." Táži se zda je to jeho pozemok? Prej jeho kamaráta. "Poznamenal som si vašu ŠPZ pro prípad polície". Hledám v palubní desce propisku a píši si jeho SPZ. Nechápavě se na mě dívá. Sděluji mu, že je to pro případ, kdyby se na mém autě projevilo nějaké opotřebení materiálu od jeho bušení na mou kapotu. Klidným hlasem mu sdělím i to, že mně možná způsobil psychický šok v hlubokém spánku. Pak s úsměvem na rtu ukončuji tenhle duchaplný rozhovor: "Tak pozdravujem majiteľa pozemku a keby sa mu zdalo že som mu spôsobil vjetím na jeho neoznačenú cestu nejakú škodu, že mu pošlem peniaze na účet. A keby ste ma hľadal, som na lúke o kúsok ďalej." Pro jistotu se ptám: "Kam až siahajú lúky vášho kamaráta?" To už se mi odpovědi nedostává a pán naštvaně nasedá do svého auta. Tenhle rozhovor mě plně probral. To už se rozednívá. Odjíždím o kousek dále a nacházím úžasné místo u řeky. Vypadá to, že už zde tábořilo nemálo lidí. Kdybych ho našel hned, mohl jsem si ušetřit rozhovor se spánkovým strážcem. Přesto rychle usínám. Budí mě až opět bušení. To už sahám po svém kapesním nožíku.

Na tomto obrázku je hovno Lonicera nigra L.

Na první fotce je hovno ... no ... a na té druhé ... vlastně taky.

Chrysomelidae sp. Chrysomelidae sp.

Na zimolezech a v jejich okolí mě svou provokatuvní barvou dráždila tahle mandelinka Chrysomelidae sp.

Koukám na hodinky. Je něco před osmou. Přece jenom jsem na delší dobu usnul. Hluk, který mě probudil je způsoben silnější přeháňkou a kapkami dopadajícími na kapotu auta. Ještě se ozývá jedno výrazné a nepravidelné bušení. Zjišťuji že kousek od auta se přes řeku staví nová dřevěná lávka. S přeháňky se časem stává slabší, ale dlouhotrvající déšť. Po snídani přejíždím zpět ke vstupu do parku. Zde takticky vyčkávám. Nejsem rozhodně sám. kdo se rozhodnul uvěřit optimistické předpovědi počasí. Na parkovišti takových aut čeká na desítku. Všichni hledíme nahoru a očekáváme, že déšť alespoň zeslábne. Ta chvíle přichází až za další hodinu, kdy svá auta opouští nejprve ti nejlépe vybavení turisti mířící na vrcholky velehor. Pak až několik cyklistů. Mezi nimi i já. Déšť slábne, ale neustává.

Vysoké Tatry

Vysoké Tatry

Znám kříšťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.

Vydávám se opět bránou TANAPu do překrásných údolíček. Tentokrát nepotkávám na cestě ani živáčka. Je tady božský klid a opar dotváří nádherné horské scenérie. Trochu znejistím, když uprostřed liduprázdné cesty, někde hluboko v údolí potkávám krásně čerstvé medvědí hovno. Ještě se z něj kouří a obrovské stopy v bahnitém okolí  nesporně svědčí o majiteli exkrementu. Začínám si vybavovat situaci, co bych asi udělal, kdyby medvěd vyběhnul z  křoví. Nepamatuju si přesně jaké mám na kole zrychlení z nuly na sto, ale jedu dál doufaje, že k tomuto závodu nedojde. Deštivé počasí ustává a vykukuje sluníčko. Na květech to ožívá jako mávnutím kouzelného proutku. Tam kde do teď byly jen obrovské kapky, je najednou plno hmyzu. Je úžasné pozorovat jak se Molorchus snaží vysvobodit z dešťové kapky pod květem. Voda se na prudkém slunci ovšem odpařuje velice rychle a tesařík je za chvíli vysvobozen. Ani chvíli nezaváhá a přelétne na sousední květ, kde se již opaluje samička. Zároveň s hmyzem začínají vylézat i první turisti. Za chvíli je na cestách přeplněno a idylka opuštěných horských velikánů končí. Končí i mé putování. Slunce prostupující oparem vytváří přenádherné scény na horských štítech. Pořizuji několik posledních fotografií a sjíždím zpět ke vstupu do parku. Výlet to byl určitě skvělý. I když jsem byl kolem omezen pouze na lepší cesty, mohl jsem se za to pohybovat daleko rychleji a prohlédnout více míst. A až se mi vyléčí všechny otoky z hýžďových částí mého těla, třeba se opět alespoň na chvíli stanu cyklistou. Teď už mám natrénováno. Sportu zdar a cyklistice zvlášť!  


Po přečtení předchozího textu by jste měli být schopni odpovědět na kvízové otázky ze základů cyklistiky: 
1. V závodě Miláno - San Remo v roce 1931 vybojoval třetí místo Piemontosi, druhé Guerra a první byl?
2. Kterému jezdci říkali "pyrenejská blecha"?
3. Jak se říkalo iontovému nápoji který obsahoval: Metadrin, simpamin, aspirin, kokain, heroin, feferonku a františkánku?
4. Co je to narážení?