1 hour payday loans

Velká Javořina - listopad

Velká Javořina

Velká Javořina - vysílač vykukující z mraků láká k návštěvě ... bude to dlouhá cesta.

Velká Javořina

Podzim začíná a je třeba využít každého slunného dne ... letos jich už mnoho nezbývá ...

V podzimní a zimní dny většina milovníků šestinohých stvoření již rekapituluje své letní zážitky z focení. I já patřil k těm, kteří na podzim a v zimě do přírody za brouky, vyráželi jen občas. Ovšem počasí, které panovalo v polovině listopadu, vyloženě vybízelo na procházku do přírody. U nás na jižní Moravě odpolední teploty šplhaly až na 15°C a na sluníčku šlo chodit v tričku. Využil jsem tedy svátečního dne 17. listopadu a naplánoval si cestu pod nejvyšší vrchol Bílých Karpat na moravskoslovenské hranici. Na holém vrcholu Velké Javořiny (970 m) se nachází televizní vysílač, který však nebyl cílem mé cesty. Tím byl prales s přirozenou skladbou dřevin (buk, javor, jasan) Javořina, který je národní přírodní rezervací vyhlášenou již v roce 1909. Po příchodu pod vrchol, kde se rozkládají rozlehlé Dolnoněmčanské louky s množstvím starých solitérních dubů, jsem se pokochal pohledem na vysílač, který se nacházel v mracích a vytvářel tak nádhernou scenérii.

Velká Javořina Velká Javořina

Velká Javořina Velká Javořina

Velká Javořina Velká Javořina

Stoupal jsem stále výš a výš ... až tam kde začínaly mraky ...

Po malém pikniku na hřejícím sluníčku s krásným výhledem jsem se vydal směrem k vrcholu. Po táhlém stoupáním a po mírně podmáčené cestě, jsem se ocitl za necelou půl hodinku pod vrcholem Velké Javořiny, kde se rozprostírá prales. Přesně u vstupu do pralesa byl zlom v počasí. Pod vrcholem již vládlo zimní počasí s mlhou, nízkou teplotou a nepříjemnou zimní vlhkostí, která zalézala až za nehty. Nicméně jsem se s nadšením vydal do nitra lesa. Na rozdíl od letních výprav jsem se nemusel prodírat vzrostlým porostem, který dosahoval až po pás a člověk stoupal do neznáma, nevidě pevnou půdu pod nohama. Prastaré stromy zde vytvářely pochmurnou atmosféru, kterou podtrhovala pomalu plovoucí mlha. Výhled mezi stromy naštěstí poskytoval pohled na sluncem ozářené údolí, které člověka dostávalo s depresivní zimní atmosféry. Prsty mi začali rychle mrznout a tak jsem se dlouho nerozhlížel a vydal se zkoumat strmé svahy pralesního porostu. Vlhkost a úhel klesání svahu mi připravili nejeden pád a nejedno překvapivé zakolísání, ovšem okolní krása vše vynahradila.

Velká Javořina

Velká Javořina

Podzim v pralese ...

Mým cílem návštěvy míst v okolí pralesa bylo focení přezimujících brouků. Většina brouků přezimuje ve stádiu larvy, někteří ve stádiu kukly. Některé druhy se však líhnou už v létě a přečkávají pak zimu v dospělém stádiu. Proto je můžeme vidět již brzy na jaře, sotva slezou poslední zbytky sněhu. Jsou i tací, kteří vesele žijí venku celou zimu. Mezi ty patří například krytonosci rodu Acalles. Rád si dodnes pročítám knihu Jiřího Niedla - Okouzlen brouky a hady, kde v jedné kapitole věnované právě těmto broukům, popisuje strasti s hledáním těchto drobných broučích krasavců.

Velká Javořina Velká Javořina

Pochmurná atmosféra spícího lesa ...

 Chtěl jsem následovat jeho hledání, ale neměl jsem mnoho času a viditelnost zde byla velmi špatná. Smířil jsem se tedy, že Acellasové budou muset počkat a  začal se soustředit na spadlé trouchnivějící kmeny, které byly porostlé mohutnou vrstvou mechu. Zde budou dozajista přezimovávat některé druhy našich větších střevlíkovitých brouků.  

Velká Javořina

Velká Javořina Velká Javořina

Megodontus violaceus violaceus Linnaeus, 1758 a Cychrus caraboides caraboides (Linnaeus, 1758) ve společné komůrce

Megodontus violaceus violaceus Linnaeus, 1758 Cychrus caraboides caraboides (Linnaeus, 1758)

Megodontus violaceus violaceus Linnaeus, 1758 a Cychrus caraboides caraboides (Linnaeus, 1758)

Opatrně jsem poodkrýval navlhlý podrost a tam, kde byla ještě kůra, nadzvedával jsem i tu. Důležité bylo vrátit vše opět po prohlídce zpět na své místo, aby měli možnost vývoje další a další generace brouků. Byl bych určitě sám proti sobě, kdybych kůru s mechem po odkrytí bezohledně odhazoval na zem a nevracel zpět na místo. Vždyť počítám, že se sem určitě vrátím a nechtěl bych se vrátit na místo zaneřáděné bezohledným hledáním, jak tomu někdy na známých broučkařských lokalitách bývá. Postupoval jsem velice opatrně a pomalu.

Hygrocarabus variolosus variolosus Fabricius, 1787

Hygrocarabus variolosus variolosus Fabricius, 1787

Hygrocarabus variolosus variolosus Fabricius, 1787

První nálezy na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejčastějšími zimujícími obyvateli pod kůrou byli Megodontus violaceus violaceus Linnaeus, 1758 - střevlík fialový a Cychrus caraboides caraboides (Linnaeus, 1758) - střevlík nosatý. Někdy byli pod kůrou společně ve větším množství na malém kousku, dokonce jsem hojně nacházel oba druhy společně v jedné komůrce. Rozhodnul jsem se pro sestup do údolí vybrat jeden z mnoha potůčků protínající vrstevnice strmých srázů. V korytě bylo spoustu mrtvého dřeva, které sem bylo naplaveno. V jednom z nich se schovával klenot zdejších lesů. I když je zde jeho populace velmi silná, přesto je setkání s druhem Hygrocarabus variolosus variolosus Fabricius, 1787 velkým zážitkem a svědčí o zachovalosti místní přírody.

Soumrak

... k autu jsem to stihnul jen těsně před setměním.

Při focení jsem zase na chvíli přestal vnímat čas a připomněl si bohaté letní výpravy za brouky. Není špatné si občas vyjít i v zimě a uspokojit alespoň na chvíli své broučkařské srdíčko. Zde se mi to povedlo dokonale. Škoda jen, že se dny krátí a času na delší bloumání po lese je již méně a méně. Západ slunce a postupné snižování viditelnosti mne nutili myslet na zpáteční cestu. Les se ponořil do chladné podzimní tmy ...